1.1

Lidský dopad na krajinu

Modifikace zemské krajiny způsobená člověkem je stejně stará jako lidstvo samotné: lze říci, že historie lidstva je také historií antropogeomorfologie. Potenciální vliv člověka na prostředí je v podstatě určen dvěma faktory: technickým pokrokem a růstem populace.

Až do raného holocénu (12 000 let př.n.l.) používal člověk nástroje ze dřeva, kostí a pazourků a v podstatě vedl život lovce a sběrače plodin. Začal však také pěstovat obiloviny, hrách a čočku a také domestikovat některá divoká zvířata.

V důsledku velmi rychlých demografických, sociálně ekonomických a technologických změn se míra úpravy krajiny zvýšila.

Respektování nejdůležitějších reliéfních charakteristik jako přirozeného faktoru, který přímo určuje intenzitu přírodních procesů a různých druhů využití je v dnešní době tak říkajíc upravováno vědeckým a technologickým vývojem. Modifikace přirozeného prostředí vlivem člověka vedla ke změně stávající krajiny, a proto zažíváme rozšíření technologického typu krajiny, urychlení půdní eroze, řízení toků řek, vytěžování rud apod.

Tento typ lidských dopadů vyústil v četné přirozené reakce. Můžeme však očekávat i vliv geomorfologických změn. Každá lidská činnost by tudíž měla být přizpůsobována s dobrou znalostí přírodních procesů, jejich dynamiky a struktury, zejména geomorfologické. Pouze tak si můžeme být vědomi následků, které se mohou dostavit v důsledku změn stávajících reliéfů.

Změny ve využívání půdy patří mezi nejdůležitější transformace zemského povrchu a mohou být nejzávažnějšími příčinami globálních environmentálních změn. V současné době je v mnoha částech světa lidská činnost hlavním mechanizmem formujícím změny využívání půdy. Zejména středomořské oblasti jsou naprosto měněny lidskou činností. V důsledku toho zůstalo pouze 4,7% jejich původní vegetace nezměněno. Ve skutečnosti jsou zemědělské půdy, stále zelené lesní porosty a biotopy makchie, které dominují současné středomořské krajině, pouze výsledkem antropogenních deformací v průběhu tisíciletí.

V tomto ohledu stojí za zmínku konkrétní technika zvaná „slash-and-burn“ (vymýcení a vypálení), metoda využívaná pro získávání a zúrodňování půdy. Velké plochy lesních porostů, křovin a luk určených na pastviny byly vypáleny tak, aby mohla mineralizovaná organická hmota obohatit půdu o prvky připravené k využití pro zemědělství a pěstování. Rozsah požáru byl však obtížně kontrolovatelný a obvykle přesáhnul prostor pastviny, čímž došlo ke zničení rozlehlých lesních porostů.

Šíření této techniky způsobilo ztrátu velké části středomořských křovin a původních lesů, které kdysi pokrývaly hory a kopce střední a jižní Itálie.

V dnešní době, stejně jako v minulosti, je hlavním důvodem vzniku požárů křovin v Itálii lidský záměr eliminovat strniště a jiné zbytky kultivace, „vyčistit“ divoké oblasti a stimulovat růst jedlých rostlin, zejména divokého chřestu a cenných hub. Požár založený pastevci (pro zvýšení dostupnosti krmiva nebo jako výraz rivality mezi nimi) je nejlevnější způsob jak vytvořit prostor pro stáda, zbavit se plevele a rozpínajících se rostlin a znovu vytvořit stezky, které byly dříve přerušené dynamikou lidmi opuštěných zemědělských ekosystémů.

Snadno se může stát, že se ohně záměrně zakládané pro pastevecké nebo lovecké účely změní na nekontrolovatelné požáry, zvláště při suchém a horkém počasí. Například na jaře r. 2017, což byl pro italské lesy velmi špatný rok, shořelo 25 071 hektarů lesa na Sicílii (Zdroj: Legambiente data elaboration from European Commission Emergency Management Service Copernicus EMS aktualizace 26/07/2017).